Já jsem v politice v dětství měla v hlavě hroznej maglajz. Leccos jsem zaslechla (protože jsem chodila potají koukat zpoza rohu na televizi, když si rodiče mysleli, že už spím, tudíž si nedávali pozor, o čem se baví), pak jsem to někde vykládala, rodiče mi říkali, že to nesmím říkat, ale já nevěděla proč (to mi nechtěli říct, abych to taky někde neřekla), ale do toho mi přišlo hezký, jak ti komunisti vzali těm zlým vykořisťovatelům nakradené bohatství a dali ho těm hodným chudým lidem, čímž nás krmili ve škole, takže jsem v páté třídě napsala oslavnou báseň na dělnickou třídu a boj proti kapistalismu - bylo to dlouhé a končilo to výhružným zvoláním dělníka ke zlému kapitalistovi: "Zde je má ruka - manus - hand! Už vidíš ten svůj happyend?!", dokonce jsem ji přihlásila do školní soutěže, ale neprošlo to skrz ten amerikánský výraz v závěru. Tatínek mi řekl, že to je moje jediný štěstí, že by mě přetrhl jak hada, kdyby mi to někde otiskli, protože by musel chodit kanálama. Tak jsem si představovala, jak se prochází v kanalizaci a nechápala jsem zase nic....
Ale o pár let později (ve druháku na gymplu) jsem už chápala leccos a milovala jsem Kryla a zvonila klíčema na Václaváku a dokonce jsem od spolužáka věděla, že se 17.11.něco chystá na Albertově a málem jsem tam šla, jenže jsem chytla angínu. A taky jsem milovala Havla a spolužáky Martina a Filipa, co jeli v undergroundu a participovali na školní buňce Občanského fóra.
S tím Havlem mi to vydrželo.
No comments:
Post a Comment