tamisem: Geniální nápad!

Dostala jsem geniální nápad! 🤩

(Měla bych už konečně pochopit, že tahle věta je vždycky předzvěstí nějaké šílenosti nebo rovnou průšvihu 🙈)

Budu točit podcasty! O své oblíbené knižní sérii. Ne, není to Harry Potter, i když právě potterovské podcasty mě k tomu inspirovaly. Vždycky s jejich autory polemizuju, rozčiluju se a pak jim vypisuju svoje názory, prostě dobře se u toho bavím.

Bylo sotva deset večer, čili ideální čas na nový projekt.

Hodinu jsem strávila hledáním nejlepší nahrávací apky. Následující hodinu jsem se pokoušela proniknout do tajů stop a mixování, načež jsem zjistila, že je blbá buď apka, nebo já. Tak jsem radši v Canvě vyrobila úvodní obrázek - a na ten jsem fakt hrdá, stejně jako na úderný název! Našla jsem si jiné dvě nahrávací apky a jedné z nich věnovala další desítky minut. Taky jsem prolezla internet a vybrala skvělej industriální sound jako znělku (v pixabay ke stažení zdarma!), ihned mě napadly úvodní věty, takže jsem se to pokusila nahrát a namixovat... abych zjistila, že bez lepšího mikrofonu to nepůjde. Ale neva, zatím si připravím poznámky k první kapitole, která bude obsahem první epizody podcastu. Venku svítá. Čtu si první kapitolu. Druhou. Třetí. Nějak mě to zase vtáhlo...

Kriticky se nad sebou zamýšlím. Chci dělat podcast, ale přitom jich sama znám tak málo. Pro inspiraci si poslechnu pár konkurenčních podcastů. Skoro vždycky to je dialog dvou autorů/ek, nebo rozhovor s hostem! A můj monolog nikoho nebude bavit... 😒

Ale jedna Slovenka sama představuje knihy pro děti, to je super! Mohla bych představovat knihy ze své odborné oblasti, tam budu mít předem aspoň malou cílovou skupinu zajištěnou. A ani monolog tam nevadí, budu z nich číst úryvky pro zpestření, aniž bych spoilovala. Smí se to, nebo je to proti autorskému právu?

Při pohledu na hodiny si zakážu vytvořit další úvodní obrázek. A hledat znělku. A psát seznamy knih, kterými začnu a zjišťovat kontakty na jejich autory (to by přece byla pecka mít s nimi v podcastu rozhovory!).

Oči mi padnou na otevřenou knihu. Znova se začtu do původní knižní ságy. Mě ale vlastně nic geniálního, dokonce ani vtipnýho, k té knížce nenapadá... a taky když mluvím, mám občas divnou intonaci. A divný sykavky. A i když umím hezky používat narative voice při čtení pohádek dětem před spaním, tak při spontánním projevu je můj hlas spíš protivnej. A nejsem ani geniální, ani vtipná. Nevím, co jsem si myslela. Já nikdy nebudu mít na to, abych cokoli nahrávala a pouštěla veřejně. Akorát bych si udělala ostudu. Propadám se do pocitů marnosti... 🥺

Řvoucí ptáci za oknem, šílená žízeň a opravdu poslední vteřinka na záchranný sprint na WC mě přimějou se rychle zvednout a přes koupelnu zamířit do ložnice, ale myšlenky se mi vrací k úplně původnímu záměru - třeba to nebude tak blbý, jak mi teď připadá...? 🤔

Někde mezi kartáčkem na zuby a postelí dostanu geniální nápad!

Manželovi zrovna zvoní budík, típne ho a pomalu rozlepuje oči. První, co ode mě uslyší, je: "Budeme spolu natáčet podcast formou dialogu! O Myceliu, protože jsi ho taky četl, takže to nebude monolog!"

"Cože, teď? Já musím do práce!" vyděsí se upřímně.

Probůh, jak ho mohlo napadnout, že TEĎ, v šest ráno, budeme nahrávat?! 🤦‍♀️

No, asi mohlo. Asi už mě chvíli zná. 🤷‍♀️

Nic, přátelé, jdu spát.