Těsně po vejšce, tedy i po státnici z angličtiny, jsem jela se svým tátou a jeho kolegy z práce do Austrálie. Protože jsem si samozřejmě byla jistá, že z nich umím anglicky nejlíp (a v akademické rovině to bezpochyby byla pravda), bylo tak nějak jasné, že budu zařizovat takové ty běžné záležitosti jako drobné nákupy, zajištění noclehu (byl to roadtrip a každou noc jsme spali jinde) a tak. I přijeli jsme první den k večeru na benzinku a posádka mě vyslala zjistit, kde se tu dá přespat. Proběhl následující hovor:
Já: "Hello!"
Bodrý pumpař: "Gdáj!"
To mě mělo varovat. Ale nevarovalo.
Sebevědomá já: "Would you be so kind and tell me where to
find a good accommodation here?"
Poněkud zmatený pumpař: "He?"
Trpělivá já: "Would you... hm, is there any
accomodation here, please?"
Už trochu netrpělivý pumpař:
"€@$&%#$@%&."
Zaskočená já: "Eh... accomodation?"
Pumpař, kroutící očima: "#€°%$#$€°!"
Zoufalá já: "Sleep??"
Čapnul mě za loket, vyvedl ven, mávnul rukou k severu a
velmi zřetelně pravil: "Hej-til-mej-til!"
A se sarkastickým zabručením "naj wary majt" zalezl
dovnitř.
Nechápavě a se sebevědomím tvrdě zadupaným deset metrů
pod povrch zemský čučím naznačeným směrem, než mě po chvíli do očí praští vyšší
dům s neonovým nápisem: HOTEL-MOTEL.
Mnohem lepší praxi v domluvě čehokoli měl pak táta, který používal svých základních 15 slovíček, ruce a nohy...
